30. 12. 2020

Čtenáři, nevládní organizace, ověřovači faktů, platformy nebo úřady: Kdo by měl rozhodovat o viditelnosti tisku na internetu?

Německá a evropská sdružení vydavatelů tisku požadují od EU právo všech legálních publikací na nediskriminační a spravedlivý přístup na platformy ovládající přístup k síti. Ale kdo by měl vzít otěže do ruky, aby rozhodl o přístupnosti tisku na internetu? Přečtěte si článek Prof. Dr. Christoph Fiedler.

Nediskriminační hodnocení založené na údajích o výkonu nebo politicky hodnocená viditelnosti a neviditelnosti digitálního tisku.

Média jsou při distribuci stále více závislá na výkonných digitálních platformách. Kvazi-monopol na vyhledávání na internetu, kvazi-monopolní obecná sociální síť, dva mobilní operační systémy jsou to samé. Tyto platformy se také z dobrého důvodu nazývají „gatekeeper platformy“, protože podle svého uvážení rozhodují, zda a kolik přístupových publikací bude poskytnuto na příslušném trhu čtenářům. Evropská komise chce tuto moc omezit prostřednictvím různých opatření.

Ale kdo by měl vzít otěže do ruky? Čtenář? Novinářské nevládní organizace? Ověřování faktů? Snad samotné platformy? Nebo vláda či evropské orgány v důvěryplné spolupráci s nevládními organizacemi nebo platformami?

Povinnost gatekeeper platforem poskytovat nediskriminačním způsobem veškeré legální publikace

Německá a evropská sdružení vydavatelů tisku požadují od EU právo všech legálních publikací na nediskriminační a spravedlivý přístup na tyto platformy. Pokud by se EU tohoto úkolu ujala zákonem o digitálních trzích, bylo by nepřijatelné nerovné zacházení, například upřednostňování vlastních titulů nebo cizích v rankingu, prezentaci nebo odměňování. Další nepřiměřené podmínky, které platí stejně pro všechny tituly, by pak byly rovněž nepřípustné. To platí například pro požadavek na bezplatnou licenci jako podmínku pro poskytnutí zprostředkovatelské služby nebo pro monopolizaci dat důležitých pro obchodní účely. Vždy je nutný adekvátně vybavený orgán, který může uložit mega platformám konkrétní regulační opatření.

Jedná se o bod první důležitosti: Je-li viditelnost obsahu na čtenářském trhu stanovena na základě nediskriminačního použití údajů o výkonu a relevanci, existuje novinářská a ekonomická soutěž. Což v zásadě znáte z jiných distribučních kanálů, které se zavázaly k nediskriminaci. O úspěchu publikace nakonec rozhodují především čtenáři a redakční obsah, nikoli ale libovůle platformy nebo hodnocení třetími stranami. Ze soutěže o přízeň čtenářů je vyloučen pouze nelegální obsah, jehož šíření je zabráněno obvyklými právními postupy nebo na základě odpovědnosti distributora.

Hodnocení redakčního obsahu prostřednictvím novinářských nevládních organizací jako měřítko viditelnosti?

Opakem nediskriminačního zprostředkování je viditelnost nebo neviditelnost v závislosti na hodnocení redakčního týmu. Projekty, jako je iniciativa Journalism Trust Initiative (JTI), jsou mezi částí bruselských politiků velmi populární. Často se zdůrazňuje, že se nehodnotí samotný redakční obsah, ale pouze  velké množství kvalitativních kritérií, jako je existence redakčních pokynů, podpora novinářů ze strany vydavatele, politika rozmanitosti, zveřejňování zdrojů příjmů, vytváření redakčních struktur pro rychlou a transparentní nápravu nepřesností, externí dohled ve formě tiskových rad nebo ombudsmana, nastavení interních procesů k zajištění přesnosti, etické zacházení s násilným nebo delikátním obsahem, pokyny pro názory a komentáře čtenářů atd. Vydavatelství jsou vystavena testům kvality nevládních organizací vytvářejících seznam důvěryhodných médií. A monopolní platformy pomocí tohoto seznamu rozhodují, které publikace lidé uvidí a které ne. Dobrý nápad? Bude to možná ještě lepší, pokud inzerenti nasměrují rozpočty pouze na média kompatibilní s JTI?

Kontroloři faktů hodnotí obsah konkrétních článků. Ve vybraných článcích kontrolují správnost redakčních sdělení klasifikovaných jako tvrzení faktu. Jejich závěr může vést k úplné nebo rozsáhlé neviditelnosti, nejdříve článku, např. v případě opakování, ale samozřejmě i publikace. Pokud to tak platforma chce, ať už s nebo bez žádosti nebo podpory z vyšších pozic. Je to dobrý způsob, jak zbavit čtenáře potíží s oddělením pšenice od plev?

Všeobecné podmínky gatekeeper platforem jako limit viditelnosti?

Tyto platformy si mohou vytvářet své vlastní představy o požadovaném a nežádoucím obsahu jako hranic svobody tisku. Pak bude zabráněno i publikování legálních článků, pokud jsou nemorální, nevhodné nebo škodlivé podle hodnot provozovatele platformy. Ilustruje to blokování legálních nahých obrázků na titulních stránkách skandinávského tisku nebo blokování kreseb ilustrujících současné události. To, co se na velkém počtu konkurenčních platforem jeví jako legitimní, tj. filtrování přístupu k platformě podle obsahu na základu výběru platformy, se při používání na gatekeeper platformách, které jsou samy o sobě součástí demokratické veřejnosti, rychle stává noční můrou svobodných nebo demokratických společností. Šíření legálních názorů závisí na svévoli soukromých provozovatelů komunikační infrastruktury. Mělo by se to stát v západní Evropě stále častější realitou?

Evropská komise nebo vlády jako dobří přátelé gatekeeper platforem, nevládních organizací a ověřovatelů faktů?

Evropská komise nebo vnitrostátní orgány nemusí převést kontrolu viditelnosti obsahu soukromého tisk na gatekeeper platformách do svých rukou. Neformální sdílení mezi vládními orgány s gatekeeper platformami, kontrolami faktů nebo redakčními evaluátory je v některých ohledech ještě efektivnější a elegantnější. Protože zatímco státní regulace by jen těžko dokázala zviditelnit nebo zneviditelnit určitý obsah v legálních publikacích, může být neformální cestou podpořena neviditelnost legálního tisku, který je z hlediska úřadů škodlivý. Vlády mohly dokonce přijít s myšlenkami, na které dříve spoléhaly stranické diktatury. Proč jen zneviditelnit nežádoucí tisk, když můžete šířit vládní tisk na těch nejlepších místech a potom hned vytlačit jakýkoli soukromý tisk?

Svoboda tisku na monopolních platformách v souladu s obecnými zákony nebo všeobecnými podmínkami a pečetí důvěry? Osvícenství ukazuje cestu

Je zjevné, že obojí není možné najednou, nediskriminační distribuce všech legálních publikací na základě úsudku čtenáře a zároveň politicky hodnocená viditelnost na základě posouzení všeobecných obchodních podmínek, nevládních organizací a ověřovatelů faktů. Jak by se ale měla Evropa rozhodnout?

Svobodu názoru a svobodu tisku, ale také demokracii lze chápat jako pokračování nebo důsledek osvícenství. Důraz je kladen na lidskou bytost jako jednotlivce, povolaného k tomu, aby se osvobodil od své nezralosti způsobené sebou samým. Každý člověk pak může a musí po celý svůj život používat svůj vlastní rozum, aby rozlišoval mezi dobrým a špatným a mezi správným a lživým.

Ale pak žádný král nebo duchovenstvo, žádná vláda nebo nadnárodní autorita nemá právo rozhodovat za lidi, co by měli číst, slyšet nebo vidět a co chtějí říci, psát nebo natáčet. Nezbytná omezení obsahu přípustných prohlášení stanoví pouze obecné zákony na ochranu konkrétních právních zájmů na základě výkladu nezávislých soudů. Přitom musí tyto zákony omezující svobodu projevu brát v úvahu důležitost svobody projevu, takže ji nemohou omezovat libovolně. Je tak chráněno například právo osobnosti proti nečestným falešným tvrzením, ale nikdy ne prostá pravda jako taková.

Snad nejdůležitější svobodou demokratických společností je to, že každý, laik i novinář, může říci, psát a šířit vše, co při výkladu nezávislými soudy nezakazují obecné zákony. Pouze formování veřejného mínění rozhoduje o tom, které z takto vyjádřených témat, názorů, zpráv atd. budou považovány za relevantní nebo irelevantní, správné nebo falešné, dobré nebo zlé, užitečné nebo škodlivé, jako informace nebo dezinformace. To platí přímo a bezprostředně také pro falešné zprávy a takzvané dezinformace, pokud se šíří prostřednictvím legální komunikace. Jediným legitimním a účinným prostředkem proti falešným a zavádějícím informacím je nárůst pravdivých a odpovědných informací. Skutečnost, že ti, kdo říkají a věří v nesmysly, jsou nyní na veřejnosti viditelnější než dříve v důsledku sociálních médií, jsou zklamáním a nepříjemností pro ty, kteří věřili, že takové názory neexistují, ale nic to nezmění. Právě veřejný střet názorů v rámci legální komunikace informuje společnost o existujících názorech a politických záměrech a umožňuje tak každému jednotlivému občanovi utvářet si vlastní názor, který může vyjádřit při volbě do parlamentu.

Zda mají takové úvahy šanci prosadit se v bruselském politickém cirkusu? Jakákoli pochybnost se zdá být oprávněná. Spolehlivé zdroje potvrzují názor útvarů Evropské komise, že je pro ně obtížné přiznat právo na nediskriminační přístup k monopolním platformám, protože na druhé straně podporují jejich odstraňování škodlivých publikací v souladu s obecnými obchodními podmínkami monopolů.

Příspěvek profesora dr. Christopha Fiedlera, výkonného ředitele Německého svazu vydavatelů časopisů VDZ pro evropskou a mediální politiku, předsedy výboru pro právní záležitosti EMMA (European Magazine Media Association).

Zdroj: www.vdz.de