30. 7. 2015

Přepište pravidla: Nový hlas žurnalistiky

Joyce Barnathan – International Center for Journalist

Jako šéf mezinárodního žurnalistického centra se neustále snažím hodnotit budoucnost našeho oboru. Technologie, která přetváří vše, co se naší profese týká, se vyvíjí závratnou rychlostí. Jako majitel Apple Watch mohu z vlastní zkušenosti hovořit o „žurnalistice letmého pohledu“ a „jednohubkách“ – nakouskovaných informacích, které se pravidelně objevují na mém zápěstí. To, co mě ale zajímá, nejsou nějaké „chuťovky“ nebo důmyslné aparáty, zajímá mě nový hlas žurnalistiky. Po absolvování špičkové konference pořádané World Association of Newspapers a Global Editors Network, jsem odcházel se silným dojmem, že zprávy máme jinak nejen dodávat, ale máme je jinak i psát.

„Mladým lidem“, jak řekl dogger Leo Prieto na shromáždění WAN-IFRA, „se nelíbí strojená nestrannost tradičních novinářů“ a Robert Picard z Reuters institutu dodal, že „mladým se obecně žurnalistický styl nelíbí“. Jako tradiční žurnalista jsem byl poněkud bezradný. O čem tito lidé mluví? Jak jinak bychom měli psát? A znovu a znovu se z reproduktorů ozývalo, že mladí millennials chtějí více zaujetí. Znamená to tedy, že by od zítřka měli novináři přestat být nestranní a vyjadřovat spíše svůj osobní názor, než vyvážený pohled na věc? Nedomnívám se, že je to to „ono“, myslím si, že se spíše jedná o novou formu vyprávění.

V době založení novin si novináři zvykli používat „hlas Boží“, jak se jeden z panelistů k tématu vyjádřil – co zkusit psát v uvolněnějším tónu, prostě jednoduše ty příběhy vyprávět. Je jasné, že tzv. „digitální rodáci“ komunikují jiným způsobem. Podle studie Pew, zhruba 61 % mladých lidí získává zprávy o politice z Facebooku. Chtějí obsah, který jim přísluší, není tedy divné, že se hlavní zpravodajské organizace snaží s Facebookem uzavřít partnerství. CNN vyrábí speciální edice pro Snapchat, včetně jednoho, který se jmenuje „Chudáčkové ze Silikon Valey“, dokonce i dinosauři z BBC vyrábějí on-line videa, jejichž cílem je být poutavější a osobnější.

Domnívám se, že tento druh „podmanivého žurnalismu“ byl použit na nedávný průlomový podcast „Serial“, ve kterém reportéra Sarah Koenig použila – v reálném čase – všechny své žurnalistické dovednosti k vyprávění o případu vraždy, která se udála před 15 lety. Novináři obvykle své články píší až poté, co zkompletují všechny podklady. Ona místo toho, při šetření tohoto případu, vzala své čtenáře s sebou. Pokládala nepříjemné otázky, odhalila své myšlenky, vše bylo velmi osobní a vášnivé. Publikum její pátrání shledalo velmi poutavým. V okamžik, kdy zveřejňovala jednotlivé příběhy, ji čtenáři kontaktovali s dalšími informacemi, včetně důkazů, které by mohly případu pomoci, a mladí lidé se velmi dobře bavili. V tomto případě bylo samotné pátrání přinejmenším stejně tak přesvědčivé jako to, co se nakonec dozvěděla, což naznačuje novou éru žurnalistiky, ve kterém samotné vyprávění o pátrání bude přídavkem k legitimitě zprávy.

Takže, pokud jste se domnívali, že nová éra žurnalistiky bude o tom, že je potřeba se naučit posílat fotky na Instagram, neustále tweetovat a sdílet příběhy na Facebooku, tak se zamyslete znovu. Bude potřeba také předefinovat nová pravidla psaní zpráv a narativní žurnalistiky, a v tom jsme teprve na začátku.

Zdroj: Columbia Journalism Review